7. kapitola ½ OS


Sotva vylezli z budovy Kinneticu, obrátili se Ted s Alexem na Harryho: „Nechtěl by si nám něco vysvětlit?“



„Vysvětlím vám to, ale ne tady,“slíbil Harry.



V tu chvíli si uvědomil, že jsou ani ne dvě ulice od Děravého Kotle.



„Pojďte za mnou,“pobídl je.



Stáhl si ofinu do čela, aby nebyla vidět jeho jizva a doufal, že ho snad takhle vymóděného nepoznají. O dvě ulice dál zastavili před dveřmi hostince, které už také zažily lepší časy.



„Harry? Proč jsme tady zastavili? Nic tu není,“divil se Ted.



Harry měl nutkání se díky své hlouposti plácnout do čela. No jasně, že nic nevidí. Jsou to mudlové, i kdyby je vzal před samotné Bradavice, stejně uvidí jen samé ruiny. Nevěděl ale jak to mudly odpuzující kouzlo zrušit.



„Věříte mi?“podíval se na ně tedy.



„Jistě,“přikývl Ted i Alex.



„Tak mi tedy věřte, že tu něco je. Něco, co je pro oči obyčejných lidí skryto,“zašeptal Harry tak, aby ho okolo chodící lidé neslyšeli. Poté otevřel dveře do Kotle a v tu chvíli už vnitřek hostince mohli vidět i Ted s Alexem.




Vešli dovnitř, i když Ted se trochu nedůvěřivě díval kolem sebe, jakoby se bál, že mu to tady může každou chvíli spadnout na hlavu. Zato Alex měl vykulený oči jak malý školák, co jel se třídou poprvé na výlet do velkoměsta.



V tu chvíli to Tedovi došlo: „Neříkej, že tohle je opravdu….,“zarazil se.



„Děravý Kotel,“přikývl Harry.



„Počkej, jestli tedy skutečně jsme tak, kde jsme,“zasmál se škrobeně Alex, „tak ty jsi skutečně Harry P…,“Harry ho strhl za ruku a zadržel ho od toho, aby řekl celé jeho jméno.



Tady by mohlo jeho jméno vyvolat nechtěnou pozornost.



„Půjdu koupit něco koupit k pití, abychom nebyli nápadní. Vy si běžte zatím někam sednout,“pobídl je Harry.



Kluci si tedy vyhlídli pěkný stolek v rohu, trochu schovanej v ústraní, ale zato od něj byl hezky vidět celý lokál.



Harry došel k hostinskému Tomovi u výčepu: „Zdravím Tome, jak se máte?“zeptal se ze slušnosti.



„Obchody nijak zvlášť nekvetou, ale díky za optání, mladý pane. Dáte si něco?“zeptal se Tom.



„Třikrát máslový ležák, prosím,“objednal si Harry.



 Za minutu už šel se třemi lahvemi ležáku ke klukum u stolu. Postavil před ně lahve a Alex, v domnění, že před ním stojí obyčejné pivo, tu svou rovnou otevřel a pořádně se z ní napil. Na to se ale ležákem málem udusil: „Proboha, co to je?“



„Máslový ležák. To už tě taky mohlo napadnout,“šklebil se na něj Ted.



„Copak, nechutná,“usmál se Harry pobaveně.



„To ne, jen je to trochu překvapivá chuť,“odvětil Alex a podruhé už se napil pomaleji a vychutnával si ležák, který měl doslova kouzelnou chuť.



„To nebudeš mít problém?“zeptal se Harryho Ted.



„Nechápu,“podíval se na něj udiveně Harry. „S čím bych měl mít problém? Jelikož jste z té kanceláře neutekli, poté, co jste se o mě dozvěděli a teď sedíte se mnou v Děravém Kotli, tak nepočítám s tím, že byste mě měli za blázna, anebo na mě poslali policii. Takže, s čím bych měl mít problém, Tede?“zeptal se ho Harry s úsměvem.



„Jsme mudlové, Harry,“poukázal na zcela jasný fakt Ted.



„To je fakt,“přisvědčil Alex. „Copak se tu můžeme jen tak promenádovat? Není to proti vašim zákonům?“



„Vlastně ne tak docela,“zamyslel se Harry a upil ze svého vlastního ležáku, „nesmíme hlavně kouzlit před mudly. A já už tuplem ne. Jsme neplnoletý, takže mám na sobě hlídáček. Kdybych se pokoušel kouzlit mimo školu, do minuty by to věděli na ministerstvu. V kouzelném světě se ale pohybuje spousta mudlů. Rodiče čarodějů a spoustu dalších lidí. Znají náš svět a ví i všem, co se u nás děje,“vysvětloval Harry.



„To ano, ale promiň, že to říkám, Harry, ale my nejsme tvoje rodina,“pousmál se na něj smutně Ted.



„Já vím, ale věřím vám, že je u vás mé tajemství v bezpečí,“povzdechl si Harry. „Nikdy sem mudlům příliš nevěřil. Nechovali se ke mně dobře a já si myslel, že jsou takoví všichni, dokud sem nepoznal vás.“



„To jsme rádi, Harry,“usmál se Ted.


 
„Nám fakt, můžeš věřit, kámo.“


---
 
Harry se cítil po tom odhalení se před Tedem a Alexem jako znovuzrozený. Konečně měl někoho mimo kouzelný svět, kterému se mohl svěřit se vším, co ho trápilo.
Hned druhý den se sešel s Jamesem v jeho kanceláři. Tam už seděl i mladík, kterému mohlo být maximálně dvacet let.



„Pane Potter, tohle je Jacob Ebon. Je to čaroděj a je mu dvacet jedna let. Věřte mi, že vás nezklame. Můžete mu říci cokoliv, je pod neporušitelnou přísahou a ví, jaký trest by ho v tom případě čekal,“obeznámil Harryho se situací James.



„Můžete nás tu chvíli nechat o samotě, pane Jamesi?“požádal ho Harry.



„Jistě, moje kancelář je vám k službám,“přikývl James a odešel.
 
ZATÍM TADY MÁTE ASPOŇ PRVNÍ ČÁST. DRUHOU PŘIDÁM CO NEJDŘÍVE.
 
 
12.01.14 22:21
magie-v-obraze
Škola není hospoda, aby se do ní chodilo pravidelně
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one