Harry zamířil do Velké síně kde se měly konat hodiny soubojů pro šesté a sedmé ročníky všech kolejí. Brumbál tam již čekal a pomocí hůlky stavěl židle do kruhu a tvořil z nich něco jako podium.



Harry si všiml, že není jediný kdo sem dorazil dříve. Na druhé straně síně Hermiona právě něco Ronovi zuřivě vysvětlovala a mávala kolem sebe rukama. Podle Ronova výrazu Harry usoudil, že to zřejmě nebude nic z famfrpálu. Ron se tvářil jakoby snědl nedozrálý citron.



Harry si vzpomněl jak i jemu Hermiona takhle vysvětlovala učivo a opravovala mu eseje. Po učení se mu rozhodně nestýskalo, ale být ředitel Bradavic taky nebyla zrovna pohoda.



Hrozně se těšil až se večer sejde s Hermionou, ale zároveň cítil nejistotu. Jak zareaguje na to, že Harry už k ní necítí přátelství, ale lásku? Nechtěl zničit tu důvěru, přátelství a oddanost, která mezi nimi byla. Ale Sirius měl pravdu. Musí to aspoň zkusit.



Hermiona zatím nezpozorovala, že je Harry v místnosti a tak se Harry vydal k Brumbálovi.



„Á Harry,“přivítal ho Brumbál a skončil s upravováním židlí, které už stejně poslušně stály tam kde měly.



„Jsem rád, že jsi přišel. Jak šlo tvému kmotrovi vyučování?“zeptal se.



„Skvěle, akorát by si měl Sirius ještě před hodinou promyslet, jak má studenty rozřadit, aby je stíhal všechny kontrolovat,“řekl Harry.



„To se jistě časem naučí. Nemůžeme hned od něj chtít zázraky. Už teď je zázrak, že místo obrany studenty neučil kouzla pro zábavu. To by zřejmě již zítra běhali po škole profesoři s růžovými vlasy a paní Norisová s baletní sukní,“(pardon neodolala jsem) usmál se Brumbál.



To Harryho rozesmálo, jelikož věděl, že by toho byl Sirius schopen.



„Chtěl jsem s tebou ještě něco projednat, nemohli bychom si po večeři promluvit?“zeptal se Brumbál.



„To bohužel nepůjde Albusi. Nejsi jediný kdo se mnou potřebuje po večeři něco probírat a já mám dneska opravdu nabytý den,“omlouval se Harry.



„A co po téhle hodině?“navrhl Brumbál.



Harry se chvíli zamyslel. Chtěl si ještě zajít do toho Londýna, ale pár minut ho snad nezabije.



„To by šlo, ale mám maximálně půl hodiny,“řekl Harry poté co se podíval na hodiny.



„To bude stačit,“usmál se Brumbál. „Být ředitel není zase tak jednoduché, že?“



„To rozhodně ne,“povzdechl si Harry.



„Začátky jsou vždycky nejhorší. To mi můžeš věřit, ale později už to tak hrozné není. Teda když nemáš ve škole Poberty, Bradavické trio, nebo jednoho chlapce z Nebelvíru, který má chuť každého zachraňovat a vrhat se do problémů,“mrkl na něj Brumbál. „Jsi ten nejstatečnější člověk, kterého jsem měl tu čest poznat.“



„Nejsem zase tak moc statečný. Cítím strach, ale snažím se, aby mě neovládal. Ale teď byste měl asi začít hodinu. Všichni zřejmě čekají jen na vás,“usmál se Harry.



„Ó jistě,“řekl Brumbál a obrátil se ke třídě.



„Vítám vás všechny na hodině soubojů,“roztáhl náruč Brumbál, jakoby je vítal při zahajovací hostině, jak to dělal do teď.



„Představovat se vám nebudu. Bylo by to zbytečné a my toho máme tolik na práci,“usmál se Brumbál.



„Jistě jste si všimli, že nás přišel navštívit pan ředitel, který tu bude jen na tuto hodinu, aby se ujistil, že vše půjde podle plánů. Tato hodina byla na škole zavedena po dlouhých dvaceti letech,“dokončil Brumbál.



„Teď bych chtěl dát možnost panu řediteli pokud chce něco říct.“



„Děkuji pane profesore, ale vše jste již řekl. Jen bych chtěl upozornit, že jsem tuto hodinu zavedl z jednoho prostého důvodu, abyste se uměli bránit, když vás někdo napadne. Tohle není hodina ve které si budete mezi sebou vyřizovat účty. Rozumíte?“řekl Harry přísným hlasem.



Všichni až na pár Zmijozelských přikývlo.



„Pokud se však tohle stane, bude mi to nahlášeno a následně i vašim rodičům. Při horším případě byste mohli být vyloučeni,“dokončil Harry a sedl si za stůl, který pro něj Albus připravil.



I když byl teprve první školní den, našlo se již několik studentů, který se neubránili školním trestům. Nejvíce trestů rozdal jak jinak Snape a poté McGonagallová. Ti mu poslali pergameny se seznamy hříšníků a co provedli, aby jim Harry udělil trest.



Nechápal proč to nemůžou udělat sami. McGonagallová se vymlouvala na to že nemá čas a Snape, že by jim dal za trest mučení ve věži a tak to radši předali Harrymu.



Ten si vyndal z kabely, kterou nosil, velký štos pergamenů, který se ještě několikrát zvětšil, když ho Harry vrátil do původní velikosti. Harry se na to jen s povzdechem podíval a vyndal si inkoust a pero, aby na ně mohl napsat své odpovědi.



Nepotřeboval Brumbála kontrolovat, věděl, že je Brumbál ten nejmocnější čaroděj, kterého poznal, ale nesmělo to vypadat, že má kvůli tomu Brumbál nějaké výhody.



Harry jen matně poslouchal co Brumbál říkal a čas od času se podíval na nějaký souboj, který ho zaujal.



Právě narazil na pergamen ve kterém si profesor Snape ztěžoval , že mu Nevill málem roztavil podlahu. Přesněji tam napsal tohle:



Nepřeji si, aby mi pan Lombottom nadále ničil mou třídu a vyrušoval své spolužáky z bádání nad svými lektvary, zatímco ten jeho se podobá bahnu na pozemkách. Až začne jeho tupý mozek chápat více než to, že se jí jídlo ráno, v poledne a večer, může se začít vzdělávat i v takovém oboru jako jsou lektvary.

Severus Snape





Harry se nad tímhle pozastavil. Snape měl ve zvyku přehánět, ale teď nepřeháněl. Nevill opravdu svým chováním ohrožuje spolužáky. Pod zprávu Harry připsal:



Věřím, že se bojíte o své studenty, ale Nevill Lombottom lektvary potřebuje stejně jako ostatní. Nabídl bych vám jednu možnost. Doučování lektvarů po hodinách.

Ředitel školy Harry James Potter



„Promiňte, že vás vyrušuji pane profesore,“zvedl hlavu Harry.



Brumbál se na něj otočil: „Je něco v nepořádku?“zeptal se.



„Ne, vůbec ne. Jen bych chtěl říct něco jednomu vašemu studentovi,“řekl Harry a očima vyhledal Nevilla.



„Pane Lombottome kdy máte lektvary s profesorem Snapem?“zeptal se Harry.



„Zítra odpoledne, pane řediteli,“vykoktal Nevill.



„Takže se zítra dopoledne dostavíte ke mně. Vynecháte jednu hodinu. Potřebuji s vámi něco projednat ohledně vašeho studia,“řekl Harry.



„Jistě pane řediteli,“vykoktal Nevill a otočil se na Rona a Hermionu. Ti jen pokrčili rameny.



„Můžete pokračovat pane profesore,“poukázal Harry a vrátil se k pergamenům na stole.



Hned poté se ale nejdřív začal nehorázně hlasitě smát, celá třída se na něj nechápavě podívala, a pak zase rychle zvážněl, když si uvědomil, že by se takhle chovat neměl.



Otočil hlavu zase ke třídě: „Jak se tak dívám, tak se k vám pane Lombottome ještě přidají Fred a Georg Weasleyovi,“řekl Harry. „Takže se pánové dostavíte i vy ke mě zítra dopoledne.“



„Rozkaz pane řediteli,“zasalutovali dvojčata.



Ron vyprskl smíchy a Harry k tomu neměl daleko. V tu chvíli zazvonilo a Brumbál všechny propustil ze síně. Ron, Hermiona, Ginny a dvojčata se rozeběhli k Harrymu.



Hermiona mu překvapivě skočila kolem krku: „Jak sis to představoval Harry. Takhle zmizet. Hrozně jsme se báli co s tebou je,“řekla Hermiona a pustila ho.



„Pokud vím, tak to ty si šílela. Já jsem naprosto věřil, že je Harry s Brumbálem v pořádku,“ohradil se Ron.



Hermiona po něm hodila výhružným pohledem.



„Hele kámo, proč máme jít k tobě zítra do ředitelny? My jsme nic neudělali?“šklebil se Fred.



„Jistě, že jste nic neudělali. Vy jste přece ti nejspořádanější studenti na škole,“smál se Harry.



Ron s Hermionou vyprskli smíchy.



„Hej, to není vůbec směšný,“ztěžovali si kluci. „Tak proč k tobě máme přijít?“vyzvídali.



„Zítra uvidíte, teď na to není čas,“řekl Harry, když viděl Brumbála, jak k němu míří.



„Nemáš na nás vůbec čas,“ztěžoval si Ron.



„Je toho teď moc. A vy a vaši spolužáci mi to zrovna neulehčujete,“řekl smutně Harry. „Zítra si promluvíme. Přijdu k vám do společensky. Co vy na to?“zeptal se.



„Bezva“usmál se Ron a Hermiona se na Harryho jen tázavě podívala.



„Harry slíbil si mi deset minut,“řekl Brumbál.



„Já vím Albusi a vy radši běžte na hodinu ať z vás profesorka McGonagallová nevyletí z kůže,“usmál se Harry.



„Fajn, ale jestli zítra nepřijdeš, osobně tě k nám do společensky dotáhnu,“varoval ho Ron a kluci horlivě přikyvovali.



„Tak to tam radši přijdu,“smál se Harry.

„Tak co jsi se mnou chtěl řešit, Albusi?“zeptal se Harry.



„Ministra,“odpověděl stručně Albus.



„A co s ním má být?“nechápal Harry.



„Hodlá přijít do Bradavic na inspekci jestli to tady zvládáš a taky si s tebou chce prý promluvit,“řekl Albus.



„Jak si na to přišel? Pochybuji, že ti to řekl sám ministr,“zajímalo Harryho.



„To ne,“usmál se Brumbál. „Ale Pastorek něco zaslechl a Artur taky,“řekl.



„Aha, takže si mě chce vyzkoušet?“poznamenal Harry.



„Zřejmě, ale spíš bych řekl, že chce vědět jestli si s ním, nebo proti němu. Jsi pro něj nebezpečný a to ani nepočítám, že Kornelia znepokojuje, že nezná tvé plány,“usmál se potěšeně Albus.



„Co tak radostně? Mě to nepřijde zrovna dobré, že mi bude po škole běhat ministr se svýma bystrozorskýma bodigárdama,“povzdechl si Harry.



„To ti může být úplně jedno, Harry. Ministr moc dobře ví, že si tě nesmí znepřátelit. Prostě jak říkají mudlové, máš ho v hrsti,“usmál se Albus.



„Ale i tak se mi to zrovna nelíbí. Byl bych raději kdyby seděl na ministerstvu někdo rozumnej a ne nějaký úředník, který nemusel v životě bojovat, protože vždy před bojem utekl,“ušklíbl se Harry.



„Je jen na tobě jestli tam dál bude sedět nebo ne. Za nedlouho budou nové volby a ty si oprávněný dát někomu své hlasy, kterých je nespočet,“upozornil ho Albus.



„Opravdu?“řekl Harry překvapeně.



„Jistě. Godric, Salazar, Rowena a Helga měli vždy dohromady tolik hlasů, že by se dalo říct, že na ministerstvo dosazovali ministra sami. No a teď je máš ty, plus ještě hlas tvé rodiny a Bradavic,“řekl Albus.



„Nevěděl jsem, že mají Bradavice nějaké hlasy?“divil se Harry.



„Každá kouzelnická škola je má,“řekl Albus.



„Myslím, že mu zkusím dát ještě šanci. Promluvím si s ním a když to nebude mít žádný účinek, uvidí sám jak zase rychle jako k ministerskému křeslu přišel, o něj přijde,“řekl Harry rozhodně.



„Díky, že si mi to řekl Albusi, aspoň se mohu na ministerskou návštěvu patřičně připravit,“ušklíbl se Harry.



„Jen jsem tě chtěl varovat, ale teď už nebudu zdržovat,“usmál se Albus.



Harry se podíval na hodinky a zhrozil se. „Zřejmě jsme těch deset minut nějak protáhli,“řekl Harry.



„Kdyby se něco dělo budu mimo Bradavice, ale je tu Minerva, tak se dyžtak obraťte na ní.“



„Kam míříš?“zajímalo Albuse.



„Do Londýna na menší nákupy a ještě si něco vyřídit,“řekl Harry.



„Nákupy? To ti to přede dvěma dny nestačilo,“zasmál se Albus.



„To víš, že stačilo, ale potřebuju ještě něco do své ředitelny. Tak zatím,“řekl Harry a už mizel letaxem do Děravého Kotle.



V Děravém Kotli bylo stejně narváno jako když tu byl posledně. Najednou v krbu zazelenaly plameny a vyskočil z nich Harry. Všechen hluk kolem ustal a zraky se obrátily na něho.



„Vítejte u nás pane Pottere, čím vám mohu posloužit?“přiběhl k němu Tom.



„Ničím, děkuji. Jen procházím, musím do mudlovského Londýna,“řekl Harry a změnil rychle pomocí jednoho užitečného kouzla svůj nádherný hábit za krátký kožený kabát s tričkem a riflemi.



„Ale jistě,“řekl Tom.



„Pane řediteli,“přispěchala k němu jedna čarodějka s dlouhými blonďatými vlasy.



„Ráda bych vám někoho představila. Tohle je můj syn Jakob, nastupuje příští rok do Bradavic,“postrčila žena před sebe zamlklého chlapce s tmavě hnědými delšími vlasy.



„Rád tě poznávám Jakobe. Doufám, že se ti bude v Bradavicích líbit,“usmál se Harry.



Jakob neodpověděl jen se taky usmál. „Nechtěl byste si s námi dát něco k pití?“navrhla žena.



„Promiňte madam…,“zarazil se Harry, protože si uvědomil, že ani nezná její jméno.



„Susan Greenová,“představila se.



„Promiňte madam Greenová, ale mám něco důležitého na vyřízení,“omlouval se Harry.



„To je škoda, tady Jakob se se mnou nudí. To víte před nedávnem jsme se sem přistěhovali a on tu nemá žádné kamarády,“posmutněla Susan.



„To se jistě v Bradavicích změní. Já sám tam mám přátele, kteří jsou jako moje rodina,“řekl Harry.



A pak ho něco napadlo. „Říkáte, že se nudí?“zeptal se.



Susan přikývla. Harry se tedy obrátil na Jakoba. „ Co kdyby si šel se mnou? Povím ti něco o Bradavicích a aspoň se i trochu porozhlédneme po Londýně,“navrhl Harry s úsměvem.



„To myslíte vážně?“zeptala se udiveně Susan.



Harry přikývl. „Tak co Jakobe,“obrátil se zase na chlapce. Chlapec chvíli váhal, ale pak přikývl.



„Výborně,“usmál se Harry. „Nevím kdy se vrátíme, mám toho skutečně hodně,“řekl ještě.



„To nevadí, až se vrátíte, Jakob se krbem přenese domů. Zná adresu,“usmála se Susan.



„Dobrá, tak mi vyrazíme,“řekl Harry a vyšel z Děravého Kotle na mudlovskou ulici Londýna. Jakob se ho držel jako klíště. Harry se tomu jen v duchu usmál. Ten co moc neznal Londýn jím musel být uchvácený, ale zároveň i vyděšený.



„Byl si někdy v Londýně Jakobe?“zeptal se Harry po chvíli ticha.



Jakob jen zavrtěl hlavou v nesouhlas. Harrymu se to moc nezamlouvalo. Jestli se nerozmluví, budou se mu ve škole stranit a smát.



„Nemusíš se mně bát Jakobe. Já ti přece nic neudělám,“snažil se Harry, aby mu chlapec důvěřoval.



„Já se vás nebojím,“řekl slabě Jakob. Výborně nějaký pokrok.



„Opravdu? Tak proč se na mě nechceš podívat a nechceš se mnou mluvit?“zeptal se Harry.



„Psali o vás spoustu věcí v novinách. Že jste hrdina, který nás všechny zachránil a teď tu jste se mnou. Proč?“zeptal se nechápavě Jakob.



„Máš pravdu, asi jsem hrdina, ale taky jsem ředitel školy do které budeš chodit, ale především jsem tvůj přítel. Rozumíš?“zeptal se Harry.



Chlapec se na něj konečně podíval a usmál se.



„Vždycky jsem si přál, aby byl můj táta jako vy,“přiznal Jakob a sklonil hlavu.



„Tvůj otec?“nechápal Harry.



„Zemřel před osmi roky. Smrtijedi ho zabili,“řekl chlapec.



Harry věděl jak se cítí i on byl nešťastný z toho, že jsou jeho rodiče po smrti.



„Ani jsem ho nestačil poznat,“řekl smutně Jakob.



„Tak už to někdy prostě je Jakobe. Ani já jsem nepoznal svého otce, jen z vyprávění, ale vím, že byl skvělý a jsem na něj pyšný. Buď i ty na svého otce,“řekl mu Harry.



Chvilku mezi nimi panovalo ticho. „Kam to vůbec jdeme?“přerušil ticho Jakob.



„Víš něco o počítačích?“zeptal se Harry.



„No jasně,“rozzářil se Jakob. „Akorát, že kouzelníci je nepoužívají a v Bradavicích stejně takové přístroje nejdou,“posmutněl.



„Ty si četl Bradavické dějiny, že?“smál se Harry.



„Začal jsem, ale usnul jsem po deseti minutách, takže jsem je četl na dvacetkrát,“smál se.



„Tak to se ti nedivim. To je lepší než pohádka na spaní pro malé děti,“smál se Harry.



„Tak pojď,“zatáhl ho do jednoho obchodu. „Poradíš mi co koupit.“



„Ale proč to chcete? Jste přece čaroděj a v Bradavicích to fungovat nebude,“nechápal Jakob.



„Máš pravdu, jsem přeci čaroděj a tak znám jedno kouzlo, které mi zaručí, že to v Bradavicích fungovat bude,“řekl Harry.



„A mohl byste ho použít i na můj počítač, pane profesore?“zeptal se nadějně Jakob.



„To bych moc rád, ale bohužel to školní řád zakazuje,“řekl Harry.



Jakob posmutněl. „Ale jedna možnost by tu byla,“řekl rychle Harry.



„Opravdu“ A jaká?“zeptal se Jakob.



„Kdyby si chtěl mohl by si přijít ke mně do ředitelny a já bych tě na počítač pustil. Co ty na to?“navrhl Harry.



„Bezva,“usmála se Jakob.



„Dobrý den,“usmála se mladá prodavačka na Harryho. „Přejete si?“zeptal se.



„Jistě, potřeboval bych nějaký výkonnější počítač, notebook, tiskárnu se skenerem a nejzákladnější programy,“řekl Harry.



„Ale jistě. Syn musí mít to nejlepší,“obrátila se na Jakoba.



Harry se zasmál. „Jakob není můj syn, jen student,“řekl Harry.



„Ach tak, vy jste profesor?“zeptal se zatímco hledala všude možně různé návody k počítačům.



„Dalo by se to tak říct,“řekl Harry.



„Opravdu? Ale stejně vypadáte jako otec se synem,“stála si za svým prodavačka.



„To je možné, ale věřte mi, že je to nereálné, jelikož jsem jen o sedm let starší než Jakob,“usmál se Harry.



Prodavačka na něj vykulila oči, ale pak si vzpomněla, že by se měla chovat trochu profesionálně.



„Přinesu vám raději nějaké ty ukázky notebooků a programů,“řekla a odběhla do skladu.



„Nevystrašil jsem jí moc, že ne,“obrátil se Harry na Jakoba. Ten se rozesmál. „Jenom si myslí, že jsme cvoci.“



Další asi tak dvě hodiny vybírali notebook, stolní počítač, klávesnici, tiskárnu, kopírku a v neposlední řadě se i dostalo na počítačové hry, kterých Harry Jakobovi nakoupil tucet. Jakob byl štěstím bez sebe.



„Moc vám děkuju,“rozplýval se nad novou střílečkou.



„Nemáš zač a když nejsme ve škole, tak mi prosim tě nevykej,“poprosil ho Harry s úsměvem.



„Jasně,“ušklíbl se Jakob. „Aby si hned každý myslel, že jsi můj otec?“



„To opravdu ne,“zasmál se Harry. „Ale přece jen jsem jen o sedm let starší než ty a ještě minulý rok jsem chodil do stejné školy do které nastupuješ ty,“řekl Harry.



Vrátili se tedy do Děravého Kotle odkud se Jakob dostal domů.



„Víš určitě správně tu adresu?“ptal se radši Harry. „Nechtěl bych aby si skončil na druhém konci Londýna.“



„Určitě,“ujišťoval ho Jakob. „Uvidíme se ještě teď, někdy?“zeptal se.



„Snad ano,“řekl Harry. „Až zprovozním ten počítač, budeme neustále v kontaktu,“slíbil.



„Skvěle. Tak ahoj.“



„Ahoj a pozdravuj maminku a řekni jí, že je v Bradavicích vítána i ona. Samozřejmě na návštěvu,“usmál se Harry.



„Vyřídím,“řekl ještě rychle Jakob a zmizel v plamenech.



Harry měl ještě hodinu čas než bude muset do školy a tak se ještě vydal do jednoho obchodu s mobily a jinými vymoženostmi.



Koupil si jeden mobil se vším vybavením, které může mobil mít, taky byl neskutečně drahej, mp3 přehrávač pro Jakoba a sobě si koupil ještě pager. Nějak tušil, že se mu bude hodit.



Po dni plném mudlů a jejich vymožeností toho již měl dost a těšil se na kouzelné Bradavice. Vzpomněl si však, že má večer tu schůzku s Hermionou a že by jí měl něco koupit. Do mudovského Londýna se mu ale už nechtělo a tak si našel nějakou prázdnou, tuchou ulici kde se přemístil do Prasinek.



Nejprve zamířil koupit Hermioně nějaký dárek. Ve výloze ho zaujal nádherný náramek z bílého zlata, který byl nádherně vyzdobený. Vešel do krámu a nechal si do náramku vyrýt . S láskou H.J.P. a poté šel ještě koupit velkou kytici bílých lilií, které Hermiona milovala.



To se dozvěděl od Viktora, kterému se Hermiona před asi tak dvěma rokama líbila. Zvláštní, je její kamarád a nevěděl jaké květiny miluje. Věděl o ní první poslední, ale spoustu věcí stále skrývala.



Prodavačka v květinářství se na něj zvláštně dívala. Mohl by tvrdit, že tam bylo trochu zvědavosti a závisti. Květiny si zmenšil, aby hned celé Bradavice neříkali, že jejich ředitel je jak Rómeo a chodí po škole s kyticí květin. Poté se vydal do Bradavického hradu.



Zrovna byl čas večeři a tak hned zamířil do Velké síně a sedl si na své vyvýšené místo. To samozřejmě nikomu v síni neušlo a tak se na něj všichni obrátili, ale po chvíli se zase vrátili k předchozí činnosti.



„Vypadáš nějak šťastně,“pošeptal vedle něj Sirius.



Harry se na něj usmál „To nemůžu mít pro jednou dobrou náladu?“usmál se.



„A co tu dobrou náladu zapříčinilo?“zajímalo Siria.



„Především to, že se dneska uvidím s Hermi a pak taky Jakob,“řekl po chvíli Harry.



Ten kluk se mu líbil. Kdyby měl syna, chtěl by aby byl jako on. Nejdřív mu připadal takový zamlklý, ale poté co zjistil, že Harrymu může věřit se naprosto změnil.



„Jakobovi?“nechápal Sirius a i Albus vedle se na ně otočil.



„Potkal jsem ho, když jsem byl v Londýně dneska dopoledne. Jeho matka mi ho představila. Od příštího roku prý bude chodit do Bradavic. Je to milý kluk. Vzal jsem ho sebou na nějaké nákupy a povídali jsme si. Nejvíc mě ale pobavilo, když mi jedna prodavačka řekla, že vypadáme jako otec se synem?“řekl pobaveně Harry.



Sirius se rozesmál. „To snad radši ne, připadal bych si staře,“řekl Sirius.



„A proč ti to přijde tak nemožné, Harry?“zeptal se bez známky pobavení Albus.



„Copak si mě dokážeš představit jako otce?“otočil se na něj Harry.



„Myslím, že by si byl skvělý táta,“řekl Albus a otočil se na Siria, aby mu to potvrdil.



„To je pravda, ale myslím, že si na to můžeme počkat ještě pár let.“



Harry po Siriovi hodil vděčným pohledem. Ten se jen ušklíbl.



„Co, že jíš tak rychle? Aby si se neudusil?“smál se mu za chvíli Sirius.



„Opravdu vtipný Sirie,“otočil se na něj Harry.



„Že by na tebe někdo čekal?“zkoušel Sirius.



„Neprovokuj mě Sirie. Víš moc dobře, že mám schůzku s Hermionou,“zavrčel Harry.



„Tak s Herminkou. To jí ode mě pozdravuj. I když pochybuju, že se dostanete k mluvení,“usmál se Sirius a šibalsky na něj mrkl.



„Hej Sirie. Na co ty hned nemyslíš?“dloubl do něj Harry.



„Potřebuju si s ní promluvit a ne se na ní hned vrhnout,“řekl Harry a vyskočil od stolu.



„To už jdeš?“divil se Sirius.



„Jo, přeci nechci přijít pozdě,“řekl Harry.



„Ale Hermiona ještě ani nedojedla,“upozornil ho Sirius.



„Já vím,“usmál se Harry.



„Tak proč tam jdeš tak brzo?“nechápal.



„Nebuď zvědavej,“ušklíbl se Harry.



„A ty zase drzej a ne že mi potom něco zatajíš. Hezky mi všechno dopodrobna vylíčíš,“varoval ho Sirius.



„To si ještě rozmyslím. Tak zatím,“řekl Harry a už mizel zadním vchodem z Velké síně.



„Jak rozmyslíš,“zakřičel za ním ještě Sirius, ale to už byl Harry pryč.



Brumbál se usmíval. „Nepřipomíná ti někoho?“zeptal se.



„Jak James v jeho věku,“usmíval se Sirius.



Harry zatím rychle vyběhl do sedmého patra a otevřel KNP. Přál si nějaké místo jak pro zamilované. Svíčky, stůl s křesly, pomalá tichá hudba. Když vešel, usmíval se. Bylo to přesně podle jeho představ. Vytáhl ještě koupené květiny a dal je do velké vázy. Některé ale jen tak poházel po zemi. Vypadalo to nádherně. Harry se těšil na Hermioninu reakci.



Po půl hodině se ozvalo na dveře nesmělé zaklepání. Harry šel ke dveřím a otevřel. Stála před ním Hermiona ještě s taškou s učením. Harry jí v očích viděl zvědavost.



„Ahoj,“usmála se.



„Jsem rád, že jsi přišla,“usmál se Harry a pustil jí dovnitř.



Hermiona se však hned za dveřmi zarazila, slušně řečeno s vyvalenýma očima. Harry za ní neslyšně zavřel. Hermi po chvíli konečně našla svůj ztracený hlas.



„Harry..to je..to je nádhera,“zakloktávala se.



„Já vím, posaď se. Všechno ti vysvětlím,“řekl Harry a ukázal jí na jedno křeslo do kterého se Hermiona hned usadila.
18.12.10 16:03
magie-v-obraze
Škola není hospoda, aby se do ní chodilo pravidelně
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one